Vo svete umenia neexistujú hranice. Neustále sa o tom presviedčam, keď spoznám nového fotografa, umelca, hudobníka, spisovateľa, alebo „len“ človeka. A dnes ňou je mladá dievčina menom Liliana Phạm.
Ahoj, prosím, povedz nám o sebe pár slov
Jmenuji se Liliana Pham, původem pocházím z Vietnamu a bydlím v Praze.
Začínala jsem ve 14 letech jako fotomodelka a o rok později nastoupila na studia oděvního designu. Když jsem nebyla ve škole, tak jsem věnovala veškerý čas focení.
Toto období trvalo asi 7 let, kdy jsem poznala neuvěřitelné množství inspirativních fotografů. Nejdříve jsem pro ně byla modelkou a časem mi fotili klauzurní práce. Po 7 letech jsem se dostala do bodu, kdy jsem měla na fotografii vlastní názor. Vlastní představu o kompozici a o světle a přestala jsem fotit s ostatními.
Prečo fotíš na film?
Dá se říct, že moje úplně první focení jako modelka proběhlo na velkoformát a od té doby jsem nejraději kývla na focení s člověkem, který pracoval touto cestou. Cítila jsem se mnohem přirozeněji a ty výsledky se nikdy nedají porovnat s digitální fotografií. Nicméně mi nikdy nešlo o ty fotky jako takové. Vždycky jsem se těšila na to, že poznám nového člověka, se kterým si vyměním názory a pohled na svět. Vždycky mě zajímalo kdo mě fotí, co je to za člověka a jak přemýšlí. Fascinoval a dodnes mě fascinuje ten moment, kdy se dva lidé napojí na sebe a vznikne něco, co už nikdy nezmizí.
Focení na film mi prostě přijde přirozené v tom smyslu, že si myslím, že každá dobrá a kvalitní věc vyžaduje přípravu a dostatečnou časovou pozornost. Nabízí prostor pro emoce jako je překvapení a zklamání. Nacvakat tisíce snímků, kabelem přetáhnout do počítače a vybírat si finální fotku mi vůbec nic neříká. To totiž dneska dokáže úplně každý a nevidím v tom žádný smysl. Ta dostupnost je už tak velká a snadná, že každý fotí úplně stejně. Kdežto u filmu každý krok procesu ovlivňuje finální výsledek a ten pocit v té analogové fotografii žádný digitál neudělá. A já nedělám věci, které ten můj pocit nemají.
Čo fotíš?
Brzy jsem zjistila, že jednoho dne budu fotit a když ten čas nastal, tak jsem jen potřebovala najít svůj vizuální jazyk, vkus, rukopis.. A to jsem hledala pomocí autoportrétu. To období trvalo asi 2 roky a byla to zábava. Byla to hra hledání, byla to vnitřní konverzace mezi mnou a mnou. Taky jsem neměla odvahu nikoho oslovit na focení, protože jsem nechtěla nikoho zklamat a obírat někoho o čas.
Časem jsem pak fotila portréty fotografů, kteří fotili mě. Ale ten projekt mi bral energii a spousta těch fotografů ani o to neměla zájem, takže naprostá ztráta času.
Dnes se zaměřuji na portrét, protože mi umožňuje pokračovat v setkávání zajímavých lidí. Rozdíl je v tom, že nestojím před, ale za objektivem a já jsem tvořitel toho pocitu v té vzniklé fotografii. Jak jsem již zmínila, primárně mi nejde o ty fotografie jako takové. Mě zajímá ten člověk. Fotografie je jen nástroj.
Čím fotíš?
Můj první foťák byl Yashica-D a nyní je to Hasselblad 500c.
Čo ťa inšpiruje?
Nepřemýšlím nad inspirací jako takovou, prostě fotím jak cítím. Vycházím z toho, co znám a co jsem zažila. Nebo to posouvám tím, co chci a jak chci, aby věci vypadaly/vyžařovaly.
Kam by si to so svojou fotkou chcela dotiahnuť? Ciele?
Do budoucna si přeji fotografií lidem pomáhat. Ono to zní jako nesmysl, ale sama jsem svědkem toho, že mě tato činnost zachránila v době svých problémů.
Taky si jen přeju, abych v tom nikdy neztratila smysl. Vlastně to, jaký život teď žiju nejvíc ovlivnila právě fotografie a snad to tak bude i v budoucnu.
Viac o Liliane nájdeš na jej webe, Instagrame alebo Facebook-
***
Všetky fotky boli použité s dovolením autora.
